Hradiště
Závist – temeno / Dolní Břežany
studie
6/2020
stavebník:
Obec Dolní Břežany, Ing. Věslav
Michalik, CSc. – starosta
krajinářské
řešení: Ing. Zdenek Sendler, Atelier zahradní a krajinářské architektury
archeologický
nález, odborná konzultace: Mgr. Jan Mařík, Ph.D., Archeologický ústav AV ČR,
Praha
HRADIŠTĚ
NAD ŘEKOU
Mohutnost
i prastarý význam hory Závist jsou dnes zastřené rovným dílem bujnou vegetací,
překotným civilizačním růstem a propastnými výpadky lidské paměti.
Na vrcholku, který aktuálně pokrývá docela nevábné rumiště, si asi jen
málokdo uvědomí, jak panoramatický a tedy strategicky významný rozhled se tu
kdysi do všech stran nabízel. Proti bujné vegetaci, která skoro prázdné
obdélníkové chrámové temeno uzavírá jak naschvál osázený plot, musíte rozvinout
veškerou imaginaci (geologa, archeologa a historika?), až pak se dostaví údiv.
A
fantazie: Prý tu nad horou nad starým soutokem Vltavy a Berounky hřímaly časté
bouřky. Jeden pohřbený – pro jistotu dokonce smotaný – bronzový blesk tu
průzkumníci nedávno v halštatsko-laténských základech našli! Ráno se
v údolí válela mlha, takže se vrcholek Závisti vznášel nad údolím podobně
jako bájný Olymp. Nebo athénská akropole…
Jezuita
Bohuslav Balbín svou návštěvu největšího keltského hradiště v Čechách
zachytil na sklonku 17. století takto: „V krajině proslulého
cisterciáckého kláštera, zvaného Aula Regia (Zbraslav), jednu míli od města
Prahy směrem na jih, objevuje se za řekou Vltavou vysoká hora, obklopená
menšími pahorky. Jak ony, tak i samotná hora je jedna obrovská hromada kamenů,
jinak se to říci nedá. Na mnohých kamenech můžeš dosud vidět ve sparách maltu,
stopy příbytků a hradeb, táhnoucích se po skaliskách, sklepy mohutně vyhloubené
v živé skále, takže nikdo nemůže pochybovat o tom, že zde stálo význačné
město. Obyvatelé prohlašují, že to bylo dílo a královské sídlo dávných Bójů
mnoho století před založením Prahy a že toto tvrzení přejali od svých předků.“
Dnes
už toho víme díky několika archeologickým průzkumům trochu více než slavný
jezuita. Přesto rozsáhlé nálezy podle našeho štěrbinovitého náhledu otázky jen
ještě zmnožují. Věda se překlápí do fantazie a zpět jakoby ve stále se
zrychlující amplitudě. Hora byla obydlena už odedávna, „archeologické“ nálezy
patrně fascinovaly pravěké obyvatele už na sklonku doby bronzové. Ti
s nimi, jak dokládají vykopávky, totiž zacházeli jako s relikviemi a
integrovali je do svých kultovních staveb. Keltové na přelomu doby halštatské a
laténské (tedy v období 550 -380 před n.l.) posvátné temeno hory čtyřikrát
mohutně upravili. Archeologové píší o „horizontech“. A ten třetí dokonce
obsahoval skrumáž staveb, které se opíraly o řecké vzory. Vedle obdélníkových
podstav se tu našly i útvary kruhové a trojúhelníkové. Představte si: Kulturní,
nebo lépe kultovní transfer z Athén do středu Čech již v době
Periklově!
Pravěká
Závist, starověká Závist … Kamarád historik nás usměrňuje: „Se s tím
smiřte: V Řecku měli starověk, my v té samé době pravěk! To už
nedoženeme.“
Náznaky
tvarů, střepy středomořských předmětů, obětiny a mocný požár, který vše
rozvrátil, každopádně opět dávají vyrůst naší fantazii orlí křídla. Hradiště
Závist neleží jen v centru české kotliny, ale na místě, kde Vltava opouští
dramatické údolí a vlévá se do rozlehlé labské roviny. A fantazie letí dolů po
proudu, míjí hradiště Bubeneč, Roztoky, další menší a větší keltská sídla až
spočine u brány Středohoří opět na skalním ostrohu s hradištěm tam, kde se masa
vody z kotliny vylévá. Později to místo dostane název Porta bohemica a
ještě později dost neinvenční označení Hrádek, který vlastně nepokrytě
prozrazuje, co o tom všem víme: skoro nic. Opět jsme vysoko nad vodou, tentokráte
se řeka pod námi nazývá Labe. Akropole se rozkládala na Tříkřížovém vrchu.
Vlastní hradiště na vedlejším kopci. Ale posvátné bouřné hory halící se do
oblak trčí majestátně na druhém břehu – dnes se jim říká Lovoš a Milešovka. Až
tady končí země.
Rychle
fantazii přistřihujeme křídla a obracíme se k rumišti, kde teď stojíme,
protože čtvrtý horizont Závisti různorodost staveb opět někdy kolem roku 380
před Kristem zahladil do jedné velké pravoúhlé shromažďovací plochy, jakoby
Kelty po řeckém historizujícím importu ovládla abstraktní vyprázdněná moderna
s jedním malým postmoderním chrámkem uprostřed. A pak přišel požár...
Slované a Germáni, jezuita, archeologové, jeden starosta a sniví architekti až
o staletí, tisíciletí později. Co je víc: pseudoantická soustava chrámů nebo
keltská „abstrakce“, příroda nebo historické kulturní vrstvy, geologie nebo
síla ducha?
Opora
archeologů ale začíná u dalších úvah stávkovat. Množství dílčích poznatků se
rozpadá do nespojitých jednotlivin. Dozvídáme se, že na nejjednodušší dětské
otázky nemají poctiví vědci uspokojivé odpovědi. Neumíme ani načrtnout velké
syntézy, ani nakreslit jednoduché schématické plánky, jak čas a člověk šli
horou sem a tam. Který val patří ke kterému období? Navíc dodnes chybí
zmapovaný geologický profil, tedy základ zeměkoule. Jednotlivé archeologické
průzkumy nebyly dobře geodeticky zakresleny, tedy dodnes plavou a špatně se
vztahují k sobě navzájem. Chybí dokonce obyčejné povrchové zaměření terénu
před průzkumy, takže váháme, co je pravěký útvar, středověká vrstva – Co
vlastně viděl Balbín? – a co navážka po zvědavých průzkumnících minulého
století. Dozvídáme se, že učence staré školy prý zajímaly především předměty –
v určování střepů, klikatic, spirál byli dokonale vycepovaní. Takoví naši
Indiánové Jonesové s bagrem, pivem a vejtřaskou, hladoví po pokladech,
představujeme si. Ale to jim nejspíš křivdíme.
Celky,
epochy vem čert? Nebo fantazie… a nový počin.
OKOLO
SOUTOKU
Kámen
a voda, hory, skály a řeka. Kulturní krajina je i kolem Závisti maskovaná
přírodou tak, že ji na první pohled nevidíte. Mladé doubravy, větrem
vyšlechtěné, neustále rostoucí sochy, pokroucené šroubovice a propletence
malichovských tvarů, sem tam borovice. Měkký podrost vřesu. Také okraj – tu
bující, tu se rozpadající – civilizace stále více překrývá zasuté kulturní
místo prvořadého historického významu.
Když
obcházíte Závist, nemůžete všechny ty pravěké valy, cesty, úvozy a místa brodů při
pozornějším procházení ale nakonec minout. Vydáváme se na Šance, teprve odsud
zahlédneme rozlehlost starého Hradiště. Jeho trojúhelníková hlava s okem
akropole tady pokračuje menší obdélníkovou částí. Obě odděluje a spojuje – opět
záleží na úhlu pohledu – hluboké údolí s Břežanským potokem. Ten plnil
kdysi funkci dodavatele vody stejně jako kanalizace. Dochází nám tu také, že
právě proto vede hlavní pravěká východo-západní cesta až severně Kálkem pod
Šancemi. Krajina soutoku kolem Zbraslavi byla prý v pravěku nejrušnější
křižovatkou české kotliny. Ostatně i dnešní křížení dálnice a pražského okruhu
se všemi těmi mosty, tunely, brýlemi nadjezdů a podjezdů a navazující hustou
sítí silnic tam dole pod horou jen potvrzuje pravěký dopravní význam místa. Geologie,
řeka a doprava – komunikace –, to jsou zatím neporažené konstanty.
Především
řeka je tím zásadním dynamickým elementem, který přináší neustálou změnu,
posuny břehů po povodních, posuny místa soutoku, řeka přináší nový život.
Podaří se jí to i v budoucnosti?
Kolik
se toho už stalo na vzdálenějším soutoku Vltavy a Sázavy a na tom bližším Vltavy a Berounky? Obě místa vyznačují dvě
kolonizační ohniska prvořadého významu pro naše dějiny: benediktinský Ostrov a královsko-cisterciácká
Zbraslav – královský lovecký letohrádek i královské pohřebiště střežené mnichy.
Stál tu jeden z největších trojlodních gotických kostelů tehdejších Čech. Zbyla
nám z něho „jen“ Zbraslavská kronika a Zbraslavská madona. Zamýšlené
svatořečení zakladatele Václava II., pohřebiště Přemyslovců se také nakonec neujalo.
A ani ten Santini tu svou novou architekturu, nutnou po „návštěvě“ husitů,
nedostavěl…
A
přitom právě tady se například tahalo v zákulisí za nitky, kdo že to zasedne
na trůn po vymření Přemyslovců. Odsud z Havlína prý také mladý Karel IV.
poprvé uviděl Prahu. Závist a místo soutoku je branou do Prahy (Porta
Pragensis) – viděno z jihu, a branou do jižních Čech, do kraje – viděno ze
severu.
Zmíněný Havlín je vrch s jedním z nejstarších kostelíků u nás, strategické
místo, jakási strážná hlídka před Závisti – sice tu archeologové po Keltech nikdy
nic nenašli, ale ten pravěk je i tady tak silný, že tu na nás Kelt číhá za
každým stromem. Radši jdeme dál a na Závist se díváme z hrany Žabovřesek.
Čeho
všeho že to byla Závist – ony pravěké Hradčany – po věky ještě tichým svědkem? Vedli
tu nadohled cesty na Kazín, Tetín i Karlštejn, ale také na Dobříš, Budějovice a
Linec. Tudy se vyráželo do Říma. Už tenkrát Závist lidé přehlíželi? Nebo tu tiše
tisíc let po Keltech vládla dál? Skrytě vládla a vládne, protože jasně
přesahuje do jiného času a do jiných map…
Krajina
soutoku dnes potřebuje probudit, potřebuje nový impuls. Tam, kde se kdysi
plánovaly a rýsovaly dějiny, kam jezdili prvorepublikoví občané i obrozenci, Neruda,
Hálek, Rilke a předtím ještě král a pražský biskup na výlety a na víkendy, kde
Vančura psal své romány a krásné črty z české historie, se dnes rozprostírá
hluk rychlodrah, vykotlaná rumiště periférie a nejasnost dalšího směřování. Místy
podobná té na dnešním temeni akropole.
Pod
Závistí se dnes rozkládají – jak pěkně píše Jiří Sádlo – hybridní prostory,
bují tu protichůdné procesy suburbanizace, předměstí naráží na venkov, nová
divočina na fragmenty původních přírodních biotopů. Někdo na vše nahlíží jako
na odpad růstu a diverzity, někdo zase jako na ohniska nového života, ohniska
žádané biodiverzity, která se vzepřela monokulturám. Podle Sádla je předně
dobré „naučit se mít tuto novou krajinu rád, ale už na jiné bázi, než je jen a
jen hledání zbytků minulosti. Krajina se pocitově vyvíjí pozpátku: v čase
chaloupek bíle omítaných působila dojmem spíše babičkovským, kdežto dnes
omládla, změnila se. Máme tu najednou ne zcela svéprávnou a ne vždy úpravně
ustrojenou puberťačku.“ Krajina soutoku opět potřebuje dospět.
Pouze
ohlédnutí do minulosti – jakkoli důkladné – nepomůže. Není proto divu, že
podnět něco s pravěkou akropolí a celým jejím vyzařováním nově udělat
vyšel ze spojenectví archeologů a „náhorní“ obce Dolní Břežany, kde dnes život
nechybí, kde se už našel směr. Je to sídlo poskytující mimo jiné i domov evropskému
výzkumnému centrum, které se pyšní, že „má k dispozici nejintenzivnější
laserový systém na světě“.
Začněme
tedy znovu z prastarého centra, začněme na akropoli.
ZPŘÍTOMNĚNÍ
Opět
stojíme na temenu hory.
Díváme
se pod zem, chceme ukázat dávnou historii, která byla zákonitě a docela
spravedlivě převrstvena nánosy mladší historie tak, jak po staletí šla. Víme,
že za pouhých dvě stě, tři sta let může pod nánosy zmizet celé město, a co víc,
zapomene se, kde přesně stálo. To třeba byla situace tzv. Kostkova pozdně
středověkého města na zámeckém návrší v Litomyšli. A co teprve historie
čítající desítky staletí, třeba dvaceti pěti. Archeologie je věda zvídavá.
Keltské
osídlení je rozsáhlé, velmi kulturní, jeho historie sahá až za páté století
před Kristem. Když zvědavost přeroste určitou míru, chopíme se lopat a motyk a
kopeme. Zvědavost se zvyšuje, čím jsme hlouběji. S jídlem roste chuť. Když
se kope třicet let, to už se něco vykope. Například ona kultovní akropole.
Nadmíru cenný nález, ale prokopat se k němu znamenalo odstranit další
vrstvy, třeba „jen“ šestnáct století staré. Dokopat se k základům chrámů
však neznamená dokopat se do pátého století před Kristem.
Nalezli
jsme materii, ale její smysl nám zůstává spíše neodhalen. Nenalezli jsme
vysvětlení, proč vypadala právě takto. Domníváme se, spekulujeme, předháníme se
ve výkladech. Inu věda, báseň a život! Co pak ale s těmi vykopanými
rezidui? Vlastně není asi lepší řešení, než je zase zasypat. Ony pak znovu
zmizí, stanou se opět oku nedostupnými, začnou znovu a jinak bystřit fantazii.
Zůstane dokumentace: obrázky, plánky, zákresy, fotografie, popisy… publikace.
Jak
vše uchopit, aby se to, co je zahrnuto hluboko pod zemí, zase zpřítomnilo na
povrchu? Je známo, že poodstoupením spatříme celek intenzivněji a ostřeji, než
kdybychom zkoumali detaily. Právě to jsme udělali. Odstoupili jsme na takovou
vzdálenost, že se celek nerozpadl na nesrozumitelné, třebaže konkrétní fragmenty.
Jak to všechno nově spojit, propojit a interpretovat a nakonec snad i oslavit?
Kdo
přijde na místo Keltů dnes, nalezne něco jako skládku. Nalezené základy
kultovních staveb akropole jsou čtyři metry pod zásypem. Chodíme nad nimi, po
navezeném zásypu. Mnozí si myslí, že chodí po autentickém terénu. Bloumáme mezi
náletovou vegetací, která dělá, co umí, aby vytvořila něco přirozeného a
stabilního.
Mezi
rozmanitými keři nacházíme plácky s ohništi, která si na Závisti zakládají
milovníci dávných kultů. Po svém zde provádějí obřady, nalézáme i různá „květinová“
obětiště. Lidé tady i dnes hledají něco důležitého, snaží se pochopit vztah
k přírodě, vztah k vesmíru, touží zažít síly a energie, na které by mohli
napříště sázet. Hledají v tom divokém mlází pevná místa a propojují se
z nich kamsi směrem dolů i nahoru. Uspokojují se představou, že našli to
pravé místo.
Trochu
se šálí, trochu bloudí, ale šálit se nechávají asi rádi – myslí si, že dělají
to, co kdysi podle jejich představ dělávali staří Keltové. Léčí se – hledají
lék. Není potřeba jim to zazlívat. Ale pozor, někde tam dole čtyři metry pod
zásypem je opravdu místo identifikované jako chrám, jako obětiště… jako něco,
co dříve byly stavby, které vymezovali prostor, v němž komunikovali lidé.Nebylo
by možné to všechno v lapidární zkratce promítnout směrem vzhůru, na
nějakou exaktní projekční plochu, na které by se zřetelně vidělo, kde co bylo,
v jakém to bylo vzájemném vztahu a jak to jako celek působilo?
Z plánů, nákresů, fotografií a popisů víme, že zde stál chrámový soubor, onen
domnělý transfer řecké akropole. Stavby se k sobě vztahovaly. I prostor
mezi nimi byl velmi zajímavý.
To,
co bylo nalezeno, lze zvýraznit čtvercovým rámem. Takřka ihned na pauzáku (13. 2.
2020) a pak i na monitoru se před námi objevuje pozoruhodné prosté kompoziční schéma,
obraz, který je našemu myšlení hodně blízký: Jakási elementární kompozice Vasilije
Kandinského, Paula Klee nebo Pieta Mondriana! Přisoudíme-li geometrickým
obrazcům barvy podle domnělých i nám dobře známých významů, opět se něco zřetelně
spojuje, a to navzdory uplynulému času dvou a půl tisíce roků.
No
a konkrétně? Samé tu více tu méně odborně-snivé spekulace. Jak jinak. Ale dejme
tomu: Vznešená tmavě modrá – chrám, temně červená – obětiště, zářivá žlutá – hvězda,
takový „holčičí“ chrámek (jako na Akropoli chrám bohyně Niké), černá je černá
záhadná – zdi, hranice, koridory, cesty... blankytně modrá – záhadné kolečko,
vesmírný bod, sestup k matkám, kdo ví … temně zelená – pole, louka, les...
příroda. To vše jak náhrobní kameny v bílo-šedavém dobře utaženém mlatu. A
okolo dost divočina. Ale s uvolněnými průhledy!
A
možná ještě druhý plán s centrální stavbou E a „přírodním“ rámem ze
zbraslavské drti s nízkými pokryvnými bylinami. To je další matně
rozmazaná vrstva akropole.
Temeno
Závisti přitahuje svojí silou, kterou vyzařuje do celého okolí. Naprosto
pozoruhodný je ten útvar i z leteckého pohledu. Je tvořen téměř
pravidelným trojúhelníkem, jehož jedno rameno vytváří Vltava, druhé Břežanské
údolí a třetí exaktní přechod svahu hory do přilehlé roviny. Z leteckého,
kosmického pohledu lze zřetelně rozeznat i místo akropole. Pojďme ho ještě více
zvýraznit, aby i kapitánové letadel věděli, že se už blíží přistání
v Praze! Aby jak kosmonauti na orbitu, tak i cestovatelé po googlemapách
dostali nepřehlédnutelný vztažný bod. Pojďme
místo pravěké metropole, místo identifikace dávné historie znovu viditelně
přičlenit do siločar současnosti. Třeba i do laserových magií vědy, které jsou
zřejmě ne náhodou provozovány v Dolních Břežanech.
NÁVRH
PROVEDENÍ
III.
horizont
Samotné
geometrické obrazce zpřítomňující keltské podesty III. halštatsko-laténského
horizontu budou provedeny jako železobetonové „plovoucí“ desky o síle 200 – 250
mm na hutném kamenoštěrkovém podkladu o mocnosti cca 300 mm.
„Rám
obrazu“ bude tvořit železobetonová obruba z prefabrikátů vyčnívajících 300
– 400 mm nad okolní terén.
Plocha
mezi obrazci a rámem bude vyplněna bílošedým dobře utaženým mlatem.
Celá
plocha čtverce „obrazu“ bude v mírném dvouprocentním sklonu kopírovat
terén. Naklonění umožní zároveň i přirozené odtékání dešťové vody.
Barevnost
ploch bude zajištěna silnou vrstvou epoxidového nátěru s vysokou mírou
mechanické odolnosti i barevné stálosti.
IV.
horizont
Písmeno
E – půdorys chrámu IV. horizontu – bude provedeno ze železobetonu stejně jako ostatní
obrazce horizontu III. Celou chrámovou plochu této vrstvy ve zbývající ploše naznačí
kamenná „zbraslavská drť“. Ta již bude sledovat jen volně a jen místy upravený
terén.
Důležitou
součástí návrhu je záměr lokálně obnovit daleké průhledy do širokého okolí
Závisti a krajinářsky „rozmýt“ do plynulých přechodů zeleň vrcholu akropole a
jejích svahů. K tomu více o pár řádek níže.
Rozhledna,
„expozice“, údržba
Po
postavení rozhledny Martina Rajniše předpokládáme zbourání dnešního altánku.
Archeologická expozice by mohla být přenesená právě do podesty rozhledny.
Představujeme si také interaktivní „virtuální expozici“, kterou si každý
návštěvník může listovat na vlastních chytrých telefonech a tabletech na
vrcholku při pohledu shora na staronové obrazce a kompletní horizont okolní
krajiny. Smysl rozhledny na temenu Závisti tak bude mnohokrát posílen.
Předpokládáme,
že jednou dvakrát do roka bude nutné provést úklid a nejnutnější údržbu všech
povrchů a také korekci rostoucí zeleně.
Josef
Pleskot, Norbert Schmidt
KRAJINÁŘSKÉ
ŘEŠENÍ
Centrální část
řešeného území bude v části instalace III. horizontu v místech
archeologických nálezů velmi důkladně vyčištěna od nežádoucích bylin a dřevin,
i hloubkově. A to především mechanicky, vzhledem k druhům však nevylučujeme
i odborné použití chemie. V části IV. horizontu bude čištění individuální, i
s přihlédnutím ke stávající modelaci terénu budou ponechány vybrané části
stávajících štěrkových partií s bylinami (jestřábníky, mochny, divizny…).
Terény budou jemně modelovány a doplněny „zbraslavskou“ drtí netříděných
drobnějších frakcí, výsevem a dosadbou vybraných bylin a travin. V území
bude zachována stávající třešeň a několik planých růží.
Část III.
horizontu s expozičními barevnými objekty je v ploše světlého mlatu
uvažována bez jakýchkoli rostlin, snad jen s mechy a lišejníky… Tento prostor
bude udržován v kontrastu s okolní přírodou.
Stávající
obvodové porosty převážně tvořené duby a habry jsou místy ve stavu nevyžadující
zásah, místy se nabízí lehké rozvolnění korun s cílem optických průhledů
do okolní krajiny. Důležité je i v této části na vybraných místech z hrany
akropole odstranit nežádoucí byliny a keře. Naopak místy je možné doplnit
porostní lem planými, na jaře kvetoucími třešněmi. Důležité je přetažení
podrostového bylinného patra ze svahů do okrajů horní plošiny.
Cesty si
představujeme neviditelné, pouze intuitivní ve formě přírodních výšlapů. Možná by bylo dobré někde přidat lavici
z dubových kmenů, jejich horní hranu navrhujeme jen lehce seříznout a tak
vytvořit sedací plochu. Rozmístění nepravidelné, volně po obvodu na hraně svahu.
Zdenek Sendler
Literatura:
Petr
Drda – Alena Rybová: Akropole na hradišti
Závist v 6.-4. století př. K. Památky archeologické, Supplementum 19,
Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2008.
Petr
Drda – Alena Rybová: Keltové a Čechy.
Academia, Praha 1998.
Jiří
Waldhauser: Keltské Čechy. Průvodce.
Academia, Praha 2012.
Petr
Hlaváček, Petr Meduna (ed.): Fenomén
soutoku. IPR Praha 2019.
Anna
Bauerová: Keltové v Čechách.
Paseka, Praha 1996.
Bohuslav
Balbín: Krásy a bohatství české země.
Odeon, Praha 1986.